FOTBAL
1. ANGLICKÁ LIGA
Většina se pravděpodobně shodneme na tom, že jedno z největších překvapení posledních sezón v tom pozitivním slova smyslu je 122 let starý, londýnský klub Brighton & Hove Albion, který rok od roku nepřestává stupňovat svou sílu.
Cesta tohoto dnes už respektovaného klubu až do evropských pohárů je obdivuhodná a stejně jako v případě Brentfordu, nebýt celoživotního fanouška, který klub zachránil před absolutním zánikem, nemusel bych dnes o Seaguils vůbec psát.
V roce 1997 byl Brighton pár minut od pádu mezi poloprofesionální celky a nebýt právě gólu v 62′ z kopačky Robbieho Reinelta v posledního duelu sezóny proti Herefordu, Racky bychom dnes možná mezi elitou možnost vidět nemuseli. Brighton byl finančně zdecimovaný, kvůli dluhům majitelé prodali stánek, který byl jejich domovem od samého založení a nevypadalo to s nimi dobře.
Prvním záchytným bodem pro znovuzrození klubu se stal bussinesman a celoživotní fanoušek Brightonu, Dick Knight. Chlápek, po kterém je dnes na Amex Stadium pojmenovaný bar, pořídil klub od předešlých vlastníků za 100 £.
Neměli stadion a dva roky dojížděli desítky mil na hřiště Gillinghamu. Až později se přemístili na Withdean stadium, což byl původně pouze atletický okruh, dříve navíc součástí nedaleké zoo a podmínky tam nepanovaly zrovna příjemné, nicméně stále díky tomu alespoň existovali, a jako byl pro Brighton jedním ze zachránců Dick Knight, stal se pro ně později legendou i Tony Bloom.
Do klubu vstoupil v roce 2009 a teprve s jeho příchodem začala systematická jízda Racků až do Premier League.
Tony Bloom je celoživotní fanoušek Brightonu a lehce jsem jej nakousl v předsezóním blogu o Brentfordu
A tady bych malinko odbočil od tématu a přiblížil minulý a vlastně i momentalní vztah mezi oběma vlastníky svých klubů.
Tony Bloom je mimo status kultovního hrdiny Brightonu i velmi úspěšný bussiness man (což je logicky i zjevným předpokladem pro to, abyste mohli vytáhnout z kapes za těch 15 let více než 400 milionů liber), který zbohatl v oblasti kurzového sázení, což zdejším čtenářům může přijít zajímavé a přiznám se, že jsem původně i zvažoval článek čistě na téma skryté rivality mezi Tony Bloomem a jeho dřívějším parťákem Mathew Benhamem (nynějším vlastníkem Brentfordu). Nakonec jsem se rozhodl to ve zjednodušené verzi vecpat sem.
Ve výsledku oba nezbohatli na ničém jiném, než o co se zde snaží každý uživatel, který bere sázení vážně. Přesně v tom byl totiž Bloom úspěšný společně s jinými partnery a Mathew Benhamem. V Bloomové společnosti Premier Bet dokázali používat matematické modely daleko lepší, než měly k dispozici sázkové kanceláře.
Speciálně na asijských trzích dokázali mít v tu dobu nad bookmakery obrovský edge a taky se tento trh pro ně stal na fotbalových příležitostech jejich dojnou krávou. Ve svých odhadech byli přesní, sebevědomí a to z nich taky udělalo zbohatlíky.
Pokud je vaše výhoda v jednotkách procent, vklady tomu musely i odpovídat, což byl jeden z hlavních problémů, který musel Bloom vyřešit. Tak velké částky by jim v Evropě jen těžko prošly a proto používali prostředníky na dálném východě, díky kterým dokázali vklady různě rozložit a nakonec být i obrovsky ziskoví. Našli si skvělého prostředníka na Filipínách, který byl velmi dobře napojen na majetné lidi z dálného východu, a ti byli ochotni částky krájet do menších sázek mezi různé sázkové kanceláře a zároveň si díky tomu i slušně vydělat.
Jedna průměrná sázka se u nich pohybovala kolem půl milionu liber a během velkých turnajů, jako je třeba mistrovství světa ve fotbale jim procházely i sázky na hranici pěti milionů liber.
Je sice fakt, že se trh z jejich činnosti za tu dobu obrovsky poučil, nicméně Bloom i Benham (nejsou to jediní známí profi gambleři) byli vždy o krok napřed. Jedna z jejich hlavních zbraní, kterou později dotáhli k dokonalosti i ve scoutingu svých klubů, byla statistika xG, kterou už dnes velmi dobře známe a i díky níž stále dokázali bookmakery porážet.
Do čísla xG se vůbec nezahrnovaly šance, které nakonec z různých důvodů nevedly ke střele, což pak oba borci ve svých společnostech vzali útokem a dotáhli k dokonalosti. Posloužilo jim k tomu obrovské množství najatých a zkušených „diváků“, kteří jim to počítali manuálně, přímo na stadionu.
Pointou toho všeho je, že Tony Bloom byl tím, kdo Mathew Benhama do tohoto světa sázek přivedl. Benham se původně vypracoval na viceprezidenta banky, nicméně díky jeho nadání na matematiku (kterou mimo jiné i vystudoval na oxfordu) si jej vyčíhal právě Bloom a stáhl k sobě do Premier Bet.
Benham sám uvedl, že má v podstatě ke gamblingu odpor, nicméně jej vždy fascinovala matematika a sázení není nic než právě jen „obyčejná“ matematika. Za obyčejnou se v jejich podání označit nedá, protože jejich matematické modely jsou opravdu dotažené téměř k dokonalosti a faktory, které jejich výpočty braly v úvahu jsou fascinující.
Společně nějakou dobu spolupracovali až do té doby, než se Benham rozhodl založit si konkurenční Smartodds, což mezi oběma naprosto zmrazilo veškeré vztahy. Hlavním problémem bylo to, že Benham (původně ne zrovna fanoušek gamblingu) využil nabytých znalostí a začal svému „mistrovi“ konkurovat z pozice „žáka“, což by nebylo tak hrozné.
Dříve už to udělalo více jeho spolupracovníků, nikdy mu to až tak nevadilo, jenomže Benham k tomu použil naprosto stejný Bloomův bussines model, což později vedlo i k soudním sporům. Podobným problémům pak čelil Benham i ve svých společnostech, když se musel rozloučit se spoustou spolupracovníků, kteří na jejich modelech množili vlastní peníze. To však není až tak důležité.
Zásadní je to, že díky těmto dvěma bývalým partnerům a dnes už konkurentům, máme v Premier League dva kluby fungující na podobném modelu scoutingu, který se pomalu a jistě ukazuje jako skvělý způsob budování klubu od nuly, protože se oběma těmto klubům daří na jejich poměry fantasticky a velmi často se stává, že jejich prakticky totožné modely je dovedou k zájmu o stejného hráče.
Nedá se říct, že by k sobě oba chovali skrze své kluby nějakou zášť nebo rivalitu. Dokonce mezi sebou v rámci přestupů oba kluby normálně fungují (viz. jejich nákup Maupaye), nicméně tichá válka mezi oběma majiteli stále probíhá a ten nádech rivality z jejich vzájemných zápasů jen tak nezmizí. Proslýchá se, že několikrát měl Bloom pro hráče za jejich vítězství nad Brentfordem připravenou velkou párty a to, že výhru nad Brentfordem si Bloom cení daleko více, už je takové veřejné tajemství.
Od doby co se s Benhamem rozloučili se spolu oba nikdy nesetkali a to ani při vzájemných zápasech Blooma ve VIP lóži nikdy neuvidíte. Místo toho jej uvidíte v prvních řadách sektoru hostů, v kotli mezi svými fanouškami, i proto je mezi nimi tak oblíbený. Je jedním z těch vlastníků klubu, na kterého fanoušci neřeknou špatného slova a to je dnes myslím si docela vzácná či minimálně ne až tak častá věc.
Zpátky do doby Bloomova vstupu.
Následoval totiž okamžitý postup do League Two, druhý rok okamžitý postup do League One a Gus Poyet byl coachem, který dostal Brighton v sezóně 2011/2012 až do Championship. To už Rackové válčili na novém stadionu, což byla první velká věc, kterou měl Bloom po svém vstupu na svědomí.
Stále zjevnější se stávala sázka na pokročilý scouting skrze data jejich analytických firem, což vedlo ke stále jasnějšímu přiblížení se postupu mezi elitu. Zaměřují se dnes už nejen na druhořadé divize jihoamerických soutěží, kde posbírali hráče jako Caicedo, Mac Allister, Bissouma, Cucurella, Trossard a další, kteří odešli za solidní balík do solidních klubů, konče jejich posledním mladičkým, irským objevem Fergusonem.
Scouting Brightonu od těch ostatních neodlišuje schopnost takový talent najít, ale konstantně je po jejich prodeji stejně, či ještě kvalitněji nahradit a neméně kvalitní se ukázala i schopnost Brightonu nahradit ty, kteří za jejich úspěšnými transfery stojí. Technický ředitel Dan Ashworth totiž s příchodem Pottera využil laso od Newcastlu a není se čemu divit, vzhledem k výsledkům jaké za ním zůstaly. Pointou je to, že scouting zůstal očividně na stejné úrovni.
Vemte si, že letos přivedli Fatiho z Barcelony na roční hostování, pořád mají roční profit skoro 80 milionů liber a v lize stále největší počet vytvořených šancí i gólů (ok, nemám v tom započtenou poslední demolici Newcastlu, ale chápeme se).
Brightonu se „dlouho“ nedařilo prokousat k postupu mezi elitu a jejich cesta skončila v play-off hned ctyřikrát. Nejbolestnějším byl přímý postup, který jim utekl v posledním ligovém zápase a následné play-off, které se jim stalo opět osudným. V sezóné 2016-2017 už však nedali soupeřům šanci. Se skóre 74:40 a jediným bodem ztráty na vítězný Newcastle, je Chris Hughton dovedl k vysněnému, přímému postupu.
Úctyhodné je i to, že Hughton dostal důvěru vedení i přes jejich tři sezóny ve spodních patrech tabulky Premier League, nicméně na přístupu k transferům a obecně politice vedení klubu se nic nezměnilo dodnes.
Co se však časem změnit muselo byl manažer, který potřeboval vnést do týmu nový impuls a stejně jako mají v Brightonu čich na hráče, mají čich i na trenéry. Přivedli totiž Grahamma Pottera, který si u nich velice rychle vybudoval reputaci, jenž ho později přivedla k angažmá v Chelsea, byť si s ním neporadil dvakrát nejlépe. To však už dnes asi nemůžeme ve výsledku označit jako propadák. Chelsea momentálně nedokáže trénovat nikdo.
Potter se nebál experimentovat, hráče nekompromisně stavěl na pozice, které předtím nikdy nehráli, a ikdyž v jeho první sezóně skončil Brighton až na šestnáctém místě, jejich xG by je řadilo na pohárová místa. Neschopnost dotáhnout gólové šance až do konce je stála lepší umístění, nicméně Brighton s takovými daty pracovat umí, což se i ukázalo.
V další sezóně navázali opět skvělým startem a na domácím hřišti se stávali takřka neporazitelným týmem. Zuby si na něm vylámaly daleko zvučnější jména a skvělá defenziva Brightonu byla problém pro každého favorita. Prakticky jakémukoliv týmu Brighton čelil, dokázal si s ním i vytvořit velké šance a třeba takový West Ham, nakolik sice není v jejich soubojích favoritem, je letos na jejich hřišti porazil až po velmi dlouhých letech.
Svou práci dělal Potter skvěle a v sezóně 20/21 to nemuselo být při troše štěstí až deváté místo, což naprosto potvrdila v dalším roce i 4. ligová pozice, na které Potter nechal Brighton, když odcházel do Chelsea.
Připočteme li k tomu fakt, že během těch let neustále rok co rok nahrazovali poměrné klíčové hráče, protože to tak v Brightonu prostě funguje a ve světle toho je jejich fotbal stále zábava sledovat, musíme před nimi smeknout.
Když už jsme tedy v přítomnosti.. V jihovýchodním Londýně udělali v loňské repre pauze další ze skvělých tahů, které Brighton dělá v podstatě už deset let jeden za druhým a angažování De Zerbiho, zdá se být jen dalším z nich, protože vstup do kompletní sezóny má Brighton pod jeho vedením neskutečný.
Pokud by této časové ose úměrná rovnice měla fungovat ještě dalších pár let, Brighton se stane tím, kdo bude vyzývat každoročně City o titul a nebude nám to připadat ani trošku divné. K tomu však mají ještě dvakrát tak daleko, než měli k tomu se dostat do bodu, ve kterém jsou teď.
Proniknout do stabilní TOP4 není to samé co uhrát alespoň EL. Konkurence týmů jako Arsenal, City, Tottenham, Liverpool, bezedný Newcastle nebo „United a Chelsea“ není snadné drtit pravidelně a den, kdy se šťastná ruka Brightonu na marketu nemusí dostavit zákonitě jednou musí přijít. Nícméně alespoň pro letošní start sezóny vysílají Rackové jasný signál, že si pro Ligu Mistrů jdou a opravdu na ni letos mají.
Není to náhoda, ale výsledek jejich dlouhodobé práce a vize, a když k nim přirovnáváme Brentford, který má z tohoto pohledu podobné ambice,nedá se říct, že by byl rok od roku horším nebo stagnujícím klubem. Právě naopak a správnost cesty, kterou Brighton kráčí to jen dokazuje.
Zdolání dalšího levelu už bude na „nové“ akvizici Brightonu, Robertu De Zerbim. Angažování manažera tohoto Itala už nemůže křičet více slovo Brighton. Kdo jiný by totiž sáhnul po někom, kdo trénoval sedm týmů během devíti let?
Brighton prostě ví co chce a De Zerbi se zdá být dalším skvělým tahem. Ital si vybudoval reputaci coache, který chce útočit a to koneckonců vidíme i letos. Jeho inspirací je Pep Guardiol a sám neskrývá, že je velkým obdivovatelem jeho stylu fotbalu. Proto z něj i dost čerpá, ikdyž ve své vlastní verzi.
V Sassuolu svůj styl demonstroval asi nejlépe, ikdyž dostávali spoustu gólů, ale do Brightonu přicházel z Shachtaru Donetsk, se kterým seděl na špici tabulky, než začala ruská invaze na Ukrajinu. Předpokládalo se, že De Zerbi zamíří zpět do Itálie, jenomže laso přišlo z Premier League a to se prostě neodmítá.
Jeho příchod provázela i kritika „expertů“, kteří připomínali jeho minulý počet klubů, a že Brighton potřebuje dlouhodobější/stabilnější vedení, nicméně zatím se zdá být opět vítězem jen Brighton a jeho důvěra v jejich vlastní proces. Stejně jako Potter si zakládal na hře zezadu, tak i pro De Zerbiho je build-up naprostá esence jeho vize, jak hrát fotbal.
De Zerbi v jefnom z rozhovorů pronesl slova, díky kterým mi okamžitě došlo, proč si jej Brighton vybral. De Zerbi pronesl, že „nakopávání a snaha vyhrát druhý míč je pro něj ekvivalent gamblingu, a protože nesází, chce trénovat tým tak, aby jej bezpečně vyvezl na soupeřovu polovinu“ a takováto hesla jsou stoprocentně hudbou pro Bloomovy uši.
Otázku obrany, což byla jedna z obav fanoušků, za něj tak trochu vyřešil už Potter. Zadní řada Brightonu už roky funguje se skoro stejnými hráči a třeba takový Dunk je na stoperovi snad už od postupu z Championship. Ačkoliv mají oba trenéři svůj styl, jsou si dost podobné a i proto byl De Zerbi skvělá volba. Na týmu, který mu Potter nechal, nemusel až tolik měnit a mohl na něm rovnou začít stavět.
Pod Potterem si gólman Brightonu zahrál dost, ale pod De Zerbim má v zápasech na kopačkách více přihrávek než někteří útočníci. Hra Brightonu vyloženě závisí na tlaku soupeře, jak moc je napadá. To jsou chvíle, kdy se Rackové skvěle prosazují středem hřiště skrze pár přihrávek a naopak pokud je soupeř méně agresivní, Brighton vás dokáže uspat k smrti, stejně jako to umí i City. Srovnání držení míče obou týmů je dost podobné a hra Brightonu je té od Guardioly dost podobná.
Na Brighton týmy asi ještě chvíli budou hledat spolehlivější recept, pokud se tedy nepokusí vsadit na radikální kartu, která v sezóně zatím na De Zerbiho hru platila jako jediná. Brighton letos zaváhal jen s týmem, který neaplikoval ani silný, ani slabý, ale naprosto žádný pressing a na to Brighton hledal odpověď jen těžko. Vyloženě 4 zaparkované autobusy se stoprocentní sázkou na brejky a s gólmanem co se dobře vyspal, měli velké problémy.
Pokud je vaše hra založena na extrémním držení míče a provokování soupeře k napadání, je v případě, že na tom soupeř nemá žádný zájem, spíše na škodu. Moyes tento hlavolam zatím jako jeden z mála s dávkou štěstí rozlousknul, jenomže k tomu má ve vápně i ve vzduchu zdi a brejkový fotbal hraje nonstop. Na takovou hru nikdo z favoritů nepřistoupí. A favoritem Brighton letos nebyl ani v zápase s Man United ani Newcastlem.
Kromě jediné prohry s West Hamem a speciálné pak včerejšího blackoutu s Aston Villou, nešel Brighton pod tři góly na zápas a De Zerbiho fotbal je i z toho důvodu zábava sledovat. Kdybych nebyl fanoušek West Hamu, přál bych mu letos se do Champions League opravdu podívat, což sice moc nepotvrdili evropskou premiérou doma s AEK a už vůbec ne včerejším debaklu 6:1 od Villains, nicméně ti jsou týmem, na který se jim nedaří najít recept dlouhodobě.
Stále je to však jen začátek sezóny a způsob jakým do ní Brighton vstoupil je znovu o kousek pozoruhodnější a rovněž tak i De Zerbi jako postava, která za ním stojí. Hráči si spolupráci s ním velice pochvalují a v mnoha interview od nich zaznělo, že je fotbal pod ním neskutečně baví, což je zřejmě jedna z De Zerbiho ingrediencí, kterou do týmu vnesl.
Zakládá si dost na komunikaci s hráči a až se naučí pořádně anglicky, dostane z týmu podle mě ješté víc. Bere zodpovědně lekce angličtiny, která se od jeho příchodu výrazně zlepšila a je dost pravděpodobné, že Brighton nemusí být jeho poslední zastávka na seznamu top evropských klubů.