FOTBAL
2. NĚMECKÁ LIGA
3. NĚMECKÁ LIGA
1. NĚMECKÁ LIGA
Protesty fanoušků proti vstupu zahraničního investora do německého fotbalu a následné oznámení Německé fotbalové ligy (DFL), že odstupuje od výběru vhodného finančního partnera, zdůraznily mimoděk ještě více otázku příštího financování výkonnostního fotbalu. Asi nejvíce ohroženy finanční nestabilitou jsou tradiční kluby z bývalé DDR. Vítám všechny u dalšího blogu. Dnes o tom, že fotbalové devadesátky vrhají ve východním Německu stále dlouhý stín a že tradice sama o sobě tituly nevyhrává!
Pád berlínské zdi a sjednocení Německa začátkem devadesátých let se negativně promítlo do dalšího vývoje prakticky všech prvoligových klubů z bývalé DDR. Ztráta patronátních podniků, které buď zkrachovaly nebo je převzaly západoněmecké koncerny, i ztráta mocných politických patronů jako byl např. v případě berlínského Dynama všehoschopný šéf tajné policie „Stasi“ a ministr vnitra Erich Mielke, uvrhly kluby do doposud nepoznané nejistoty. Realita tržního hospodářství se ukázala zcela nad síly tehdejších klubových představenstvech – ani u nás to nebylo jiné. Kromě jiného se východoněmecké kluby musely potýkat s odlivem svých nejlepších hráčů. Manažeři zavedených bundesligových značek jezdili do Drážďan, Berlína či Jeny jako do supermarketu. Asi nejznámější případ představuje Matthias Sammer, který po pádu berlínské zdi vyměnil drážďanské Dynamo za Stuttgart a odrazil se ke skvělé bundesligové i mezinárodní kariéře. V roce 1996 získal dokonce jako poslední německý hráč Zlatý míč. S přemlouváním východoněmeckých hvězd neměli západoněmečtí manažeři velkou práci. Mzda v tvrdé, západoněmecké měně byla více než pádným argumentem. Svým přístupem k tomu přispěl také Německý fotbalový svaz (DFB), když se rozhodl rozšířit počet účastníků 1. a 2. bundesligy o kluby bývalé východoněmecké Oberligy. O férovém přístupu nemohla být ani řeč. Do 1. bundesligy dostaly pozvánku pouze Dynamo Drážďany a Hansa Rostock, dalších šest klubů bylo včleněno do 2. bundesligy. Ke ztrátě největších hvězd se tak přidala také ztráta sportovní perspektivy a konkurenceschopnosti v nových podmínkách. Největším problémem se ale ukázalo hospodaření jednotlivých klubů.
Jeden z nejkřiklavějších případů představovala éra prezidenta Rolfa Jürgena Otta v čele drážďanského Dynama v letech 1993-95. Otto zkusil v rodném Frankfurtu kde co – jezdil s kamionem, organizoval boxerské zápasy či provozoval restauraci, aby se začátkem devadesátých let najednou zjevil v Drážďanech jako respektovaný stavební podnikatel a developer. Nebyl sám. Pro spoustu západoněmeckých „rádobypodnikatelů“ představovalo sjednocení Německa cestu, jak se snadno obohatit na úkor nezkušených a naivních nových spoluobčanů. Otto sliboval před branami Drážďan velkolepou bytovou výstavbu pro deset tisíc lidí. Velmi brzy se o financování jeho podnikání začaly zajímat příslušné orgány, protože Otto se rozhodně nezdráhal tunelovat ve velkém. To mu ale nebránilo, aby se nechal zvolit za prezidenta Dynama a zasedl i v drážďanském zastupitelstvu. Dynamo se již v té době potýkalo s četnými dluhy a od Otty „Silného“, jak se mu pro jeho společenský vliv také přezdívalo, si slibovalo comeback na výsluní. Ten se ale nedostavil. Naopak Otto klub svých cholerickým a chaotickým vedením dokonale rozvrátil a přidal k tomu ještě četné lekce z kreativního účetnictví, kdy ve spolupráci s různými bankami převáděl na konto klubu fiktivní prostředky za účelem získání herní licence. Když ho v roce 1995 policie za jeho podnikatelské aktivity zatkla, nacházelo se Dynamo ve volném pádu. Další dluhy, které Otto nasekal, zlomily klubu vaz a musel vyhlásit insolvenci.
Je vám to povědomé? Ano, od naší české zkušenosti se Ottova epizoda ve vedení Dynama až tak neliší. Co je s podivem, že se současné východoněmecké kluby s následky divokých devadesátek potýkají prakticky dodnes. Z padesáti šesti profesionálních klubů první a druhé bundesligy a třetí ligy jich je aktuálně pouze sedm z východního Německa, z nichž po odečtení berlínské Herthy a lipského RB, zůstane pouze pět tradičních klubů z bývalé DDR rozprostřených napříč profesionálními soutěžemi – Union Berlín (1. liga), Magdeburk, Rostock (2. liga), Drážďany, Aue, Halle (3. liga). To je žalostně málo. Hlavní problém představují samozřejmě finance. Na rozdíl od Bayernu s jeho bohatým portfoliem sponzorů jako Allianz, Adidas nebo Audi či Leverkusenu s chemicko-farmaceutickým gigantem Bayerem v zádech, je pro východoněmecké kluby téměř nemožné získat patronát finančně silných podniků a firem. Ty na východě Německa prakticky neexistují. Pokud se tedy kluby nechtějí oddávat nereálným snům, že se jednou dočkají svého „Tykače“, musejí sázet na jiné finanční toky. Jako cesta k dalšímu rozvoji se jeví cílená výchova talentů, která má na východě z dob DDR dlouhou tradici. Není bez zajímavosti, že celá polovina z osmi klubů z regionálních, čtvrtých lig, které mají vlastní akademie, je z východního Německa (Jena, Erfurt, Saská Kamenice/Chemnitz, Chotěbuz). Jako kluby hrající amatérskou soutěž nejsou podle řádů povinni zřizovat akademie, přesto to dělají a vychovávají příští naděje. Tento trend se pozitivně prokresluje v mládežnických kategoriích – z 880 německých mládežnických reprezentantů v minulých deseti letech, prošlo akademiemi východoněmeckých klubů bezmála dvě stě z nich – přepočteno na počet obyvatel jsou východoněmecké kluby dokonce úspěšnější než jejich západoněmecké protějšky. Pak ale následuje zlom. Mladí talenti se vzhledem k postavení mateřských klubů v nižších soutěžích hůře prosazují do dospělého fotbalu. Také samotné kluby jen zřídka využívají svého nadějného mládí – viz drážďanské Dynamo, které se může pochlubit jednou z nejlépe hodnocených akademií v německém fotbale. Ve své kariéře jí prošel mimo jiné mladoboleslavský Vasil Kušej. Ale ani on a ani jeho spoluhráči se posléze nějak výrazně neprosadili v prvním týmu Dynama. Východoněmecké kluby v neustálém boji o postup a tím i lepší finanční podmínky sázejí tradičně na starší a zkušenější hráče. Je to trochu začarovaný kruh, přičemž větší odvaha v nasazování mladých hráčů, jak jí předvádějí v druhé bundeslize Norimberk nebo Fürth, by přinesla nejen sportovní progres, ale i tolik nutné finance z prodeje mladých nadějí. Tím by se východoněmeckým klubům podařilo definitivně uniknout z dlouhého stínu fotbalových devadesátek.