BASKETBAL
NBA
Utkání hvězd NBA už ze své podstaty nebylo nikdy událostí, v níž by se basketbalová smetánka vzájemně sedřela z kůže. Primárním cílem hvězdných výběrů pochopitelně vždy bylo předvést fanouškům po celém světě hlavně velkou show a během náročné sezony se alespoň jednou společně pobavit. Zároveň však není pochyb o tom, že hlavně v letech devadesátých (potažmo ještě na začátku nového tisíciletí) byly duely mezi elitou obou konferencí protkané značnou dávkou rivality a soutěživosti, kdy se sice možná nehrálo s intenzitou play-off, soupeři si však nedávali skoro nic zadarmo a chtěli porážkou toho druhého dokázat, že právě jejich konference je tou lepší. Tento trend však ze zápasů postupně vymizel a jestliže jednotlivá utkání byla v posledních letech označována víc než co jiného za střelecké dostihy bez špetky snahy v defenzivě, tak to letošní v Indianě nasadilo tomuto novému vnímání All-Star Game definitivně „korunu“…
„Kdyby nebylo součástí mé práce to, že jsem se musel na ten zápas dívat, přepnul bych kanál po pěti minutách. A jsem přesvědčený o tom, že nejsem ani zdaleka sám. Rozumím tomu, že sezona NBA je dlouhá. Tenhle týden má zkrátka být volnější a hráči to tak berou, což je do jisté míry pochopitelné. I přesto to byl naprostý vtip. Východ vyhrál tenhle „zápas“ 211:186, přičemž oba týmy vystřelili dohromady 168 trojek. Nikdo se ani na vteřinu doopravdy nesnažil.“
Reportér stanice CBS Brad Botkin mluvil ve svém článku o letošní All-Star Game drtivé většině fanoušků z duše. To, co se odehrálo v noci na pondělí v hale Gainbridge Fieldhouse bylo totiž velice silnou kávou i pro ty členy basketbalové komunity, kteří už o vážnosti tohohle kdysi prestižního duelu dávno ztratili veškeré iluze. Co mělo být oslavou historie basketbalu v Indianě se velmi rychle zvrhlo v nevýslovnou šaškárnu, která se sice zapsala do dějin jakožto All-Star Game s nejvíce nastřílenými body, zároveň nám však jednoznačně ukázala, proč se novodobá ASG (přesně jak to pojmenoval Botkin ve svém hodnocení) stala „nekoukatelnou a dost možná už jí nebude možné napravit.“
K zápasu samotnému toho vlastně ani není moc co říct. Naprosto nulová snaha o cokoliv, co by alespoň vzdáleně připomínalo obranu, jedna útočná vlna zakončená volnou střelou za tři body (kdy měl daný střelec kolem sebe pokaždé asi kilometr prostoru) střídala druhou, zatímco většina borců už nemohla přítomným divákům ani víc dát najevo, jak je zápas absolutně nezajímá. Výsledkem bylo v závěru vítězství Východu o 25 bodů, přičemž oba týmy dohromady zůstaly jen 3 body pod číslem 400. Domácí diváky navíc na konci rozlítil fakt, že cenu Kobeho Bryanta pro nejužitečnějšího hráče zápasu vyfoukl jejich miláčkovi Haliburtonovi přímo pod nosem jeho parťák z rozehrávky a autor 39 bodů Damian Lillard, který tak po opětovném triumfu v soutěži trojkařů získal další individuální ocenění. Nutno však podotknout, že i on se u jeho přebírání tvářil spíš jako teenager v obchodě se školními potřebami, a ani pověstný ‚Dame Time‘ tentokrát diváky ze sedadel rozhodně nezvedl.
Možná je to jenom můj názor, se kterým třeba někteří nebudou souhlasit, ale tenhle zápas byl z mého pohledu tím vůbec největším zklamáním, jaké jsem kdy v ASG viděl. Vůbec třeba nevím, co si mám myslet o přístupu prakticky celé základní pětky našlapaného Západu. Že bude zápas pravděpodobně sabotovat Nikola Jokič, s tím se tak nějak dalo počítat, ‚Joker‘ se už v minulosti opakovaně netajil tím, že ASG není nic pro něj a nedokáže se na to namotivovat snad ani v případě, že by v dresu Východu nastoupil Batman. Tentokrát se k němu ale v záměrném trollingu přidal i jeho kamarád Dončič, který se stal s velkým přehledem největším odpadlíkem večera.
Těžko říct, co bylo v podání slovinského kouzelníka z Dallasu horší. Jestli to, když se při pokusu o smeč nechal zablokovat obroučkou (která tak ukázala o parník nejlepší obranný zákrok zápasu), popřípadě to mohl být jeho pokus o „střelu“ v závěru druhé čtvrtiny, kdy nesmyslně hodil cihlu přes celé hřiště, i když do konce ještě zbývalo skoro půl minuty. O nasazení obou evropských fenoménů ostatně svědčí i jedna z jejich společných akcí, kdy si navzájem přehazovali balon jednou rukou, až vysmátí na celé kolo nikým nebránění protancovali celým hřištěm a na druhé straně pohodlně skórovali. Jako výlet za zábavou zjevně pojal víkend i kapitán Západu LeBron, který nestrávil na hřišti ani 15 minut. Docela slušný střelecký zápas odehrál alespoň SGA, nicméně na cenu MVP (před zápasem byl právě on mým osobním favoritem) měl s ohledem na výkony jeho spoluhráčů zhruba stejnou šanci, jakou má Ben Simmons, že někdy překoná Curryho rekord v trojkách.
Střeleckou iniciativu tak za mátožné pobočníky přebral hlavně Karl-Anthony Towns, jehož 50 bodů z lavičky naopak ostře kontrastovalo s příspěvkem jeho brášky z vlčí smečky Edwardse. Sebevědomý Ant už před zápasem avizoval, že bude nejspíš střílet jen slabší rukou, kdyby ale nestřílel vůbec, nikdo by ani nepoznal rozdíl. Právě Edwards ostatně dokonale vyjádřil pohled, kterým na ASG zjevně pohlíží velká část současné generace hráčů, když prohlásil: „Celé to je jenom o zábavě. Vlastně ani nevím, co přesně by liga mohla udělat, aby se sem vrátila ta soutěživost. Nemyslím si, že kdokoliv jde do tohohle zápasu s tím, že bude hrát naplno.“
Potom je ale nasnadě položit si otázku, jestli vůbec má valný význam, aby NBA v této tradici do budoucna pokračovala. Čistě z ekonomického hlediska to smysl určitě dává, pokud by ale hráči měli i dál přistupovat k zápasu tím stylem, že jedné polovině se nechce hrát, zatímco té druhé se nechce ani přijet, nic dobrého by to lize určitě nepřineslo. Fanoušci zprvu s povděkem kvitovali fakt, že se NBA rozhodla vrátit k formátu Západ vs. Východ, který v minulosti přinesl řadu epických soubojů, po letošním fiasku se ale ozývají hlasy, jestli by nebylo na místě vymyslet ještě něco úplně jiného. Zaregistroval jsem například nápad, který by postavil proti sobě tým USA proti výběru zbytku světa. Další by zase zachoval letošní formát s tou úpravou, že zástupce vítězné konference by měl ve finále NBA výhodu domácího prostředí, což by mohlo hvězdám přidat motivaci.
Možností je určitě celá řada, pokud se ale nezmění to nejdůležitější, a sice přístup hlavních protagonistů, bude NBA zachraňovat prestiž All-Star Game už jen hodně těžko. Dávno pryč jsou časy intenzivních hvězdných válek, na které basketbaloví pamětníci dnes už jen nostalgicky vzpomínají. Tak jako v roce 2001, kdy se v dresu Východu sešli Allen Iverson, Tracy McGrady a Vince Carter, zatímco za Západ spojili síly Kobe Bryant, Tim Duncan nebo Kevin Garnett. Zápas (který je dodnes označovaný za zřejmě nejlepší All-Star Game všech dob) tehdy skončil hlavně díky skvělému výkonu Iversona výhrou Východu o jediný bod a už jen podle sestřihu jde jasně poznat, že měl všechno, co současné ASG zoufale chybí.
Hlavně v závěru boj téměř o každý míč, kvalitní defenzivu a co je nejdůležitější, maximální snahu nejlepších hráčů světa překonat své soupeře. Žádná obří okna v už tak neexistující obraně, lajdácké vyklusávání ani hloupé střely daleko za polovinou hřiště, které vídáme teď. Pokud bylo na celém víkendu s výjimkou několika zábavných dovednostních soutěží něco opravdu pozitivního, pak to byl střelecký duel Stephena Curryho s oporou týmu WNBA New York Liberty Sabrinou Ionescu. Ten nakonec dopadl podle očekávání a nejlepší trojkař všech dob svoji pozici uhájil, Ionescu ale rozhodně podala sympatický výkon, donutila Curryho v závěru zapnout na plné obrátky a třeba takový „souboj pohlaví“ je něčím, co bychom mohli v budoucnu klidně vídat častěji. Jen je škoda, že hlavní tahák celého víkendu zanechal víc než co jiného dojem nepovedené ‚pick-up game‘ v podání party znuděných kamarádů, kteří za hodně peněz nejen že předvedli málo muziky, ale ještě i tu zahráli hodně falešnými tóny. Není se tak co divit, že se na letošní představení těch největších hvězd snáší kritiku ze všech stran, naštvaného komisionáře Adama Silvera nevyjímaje. Ač jde o exhibici, na něco takového se prostě nechce dívat nikdo. A ponocovat kvůli tomuhle do pěti hodin ráno? Děkuju, ale příště si neprosím…