FOTBAL
1. NĚMECKÁ LIGA
Co je ve fotbale tím rozhodujícím faktorem podmiňujícím úspěch? Nabušený kádr, trenér-inovátor či vedení s jasnou vizí a cílem? Asi se shodneme, že od všeho něco namíchané v tom správném poměru. Když Bayern Mnichov před více jak devadesáti lety vyhrál svůj první německý titul, mohl za to děkovat především vůli a úsilí jednoho muže – svého prezidenta, Kurta Landauera. Vítám všechny u další dílu ze série (Ne)ortodoxní frajeři. Dnes o životě a vizích Kurta Landauera, který stvořil moderní Bayern.
Před zápasem s Eintrachtem v únoru 2014 rozvinul kotel Bayernu impozantní choreografii, která odkazovala k osobě bývalého prezidenta klubu, Kurta Landauera (viz video). Choreografii doplnilo Landauerovo vyznání lásky ke klubu, který se mu stal osudem: „FC Bayern a já patříme odteď k sobě a jsme od sebe neoddělitelní.“ Tímto aktem „vkročil“ Kurt Landauer zpět do fanouškovského povědomí, aby ho již nikdy neopustil. Vděčil za to samotným fanouškům – konkrétně z uskupení „Schickeria“, kteří se rozhodli vzkřísit jeho dávno zapomenutý odkaz.
Kurt Landauer (1884-1961) pocházel z mnichovské židovské rodiny, která se již dávno asimilovala. Víra nehrála u Landauerových žádnou roli. Rodina se naopak velmi silně identifikovali s městem a bavorským „way of life“, ke kterému neodmyslitelně patřila vepřová pečeně s dokřupava propečenou kůrkou a orosený tuplák piva. A před první světovou válkou se k ní přidal i fotbal. V roce 1901 se Landauer stává členem čerstvě založeného Bayernu. Nejdříve se za jeho čest srdnatě bije na hřišti, aby s postupem času přebíral stále více administrativních povinností spojených s chodem klubu. V roce 1913 je poprvé zvolen jeho prezidentem. Ve funkci se ale dlouho neohřeje a rukuje na frontu první světové války. Jako mnoho dalších německých židů – hnán silným vlasteneckým pudem – se přihlásí dobrovolně. Než válka na podzim 1918 skončí, dosáhne Landauer hodnosti poručíka. Z fronty se vrací do Mnichova zmítaného revolucí, protistátními puči a lidovými nepokoji, aby se opět ujal role klubového prezidenta. Zaměstnání nachází jako šéf inzertní rubriky místních novin a naplno se vrhá do víru společenského života.
Jako jeden z mála klubových funkcionářů jde proti tehdejšímu přesvědčení, že profesionalizace sportu – zvláště fotbalu, představuje morální riziko a nesnoubí se s ideály všeobecného duševního a tělesného rozvoje jedince, jak je tradičně vyznávalo tělocvičné hnutí německých turnerů. Ti považovali zvyšování tělesné zdatnosti za morální povinnost každého jedince vůči národu. Otázka sportování za peníze tak byla pro ně naprosto nemyslitelná. Nejpozději v druhé polovině 20. let je ale i Landauerovi jasné, že německému fotbalu ujíždí vlak. Zatímco okolní státy jako Československo nebo Rakousko přecházejí na profesionální provoz, tak Německo stále sveřepě lpí na čistém amatérismu fotbalových hráčů a soutěží. Landauer přechází od vizí k činům – snaží se Bayernu ordinovat hru typickou pro kluby tzv. dunajské školy (ČSR, Rakousko a Maďarsko) – krátké a průnikové přihrávky – tzv. „česká ulička“, nápadité řešení herních situací apod. Neváhá pro tyto účely získat a hlavně zaplatit zahraniční trenéry. V roce 1930 se mu podaří zlanařit tehdejšího trenérského světoběžníka Richarda Kocha, zvaného Dombi. Koch podobně jako Landauer byl židovského původu. S fotbalem začínal na přelomu století v rodné Vídni, kde hrál za různé kluby. Byl též několikrát povolán do rakouské reprezentace. Svoji přezdívku Dombi si vysloužil za svého hráčského působení v budapešťském MTK – v překladu z maďarštiny znamená eminence. Koch ve své trenérské práci vycházel z individuálního přístupu k hráčů. Ve své osobě spojoval vedle trenéra také fyzioterapeuta či manažera. V roce 1932 se mu podaří historický úspěch – ve finále německého mistrovství zdolá Bayern Eintrach 2:0 a poprvé v klubové historii se stane německým mistrem.
Landauer a Koch se z triumfu ale dlouho netěší. Začátkem roku 1933 se v Německu k moci dostávají nacisté s jejichž nástupem začíná státem organizovaná perzekuce židovského obyvatelstva. Landauer je propuštěn ze zaměstnání a přežívá díky známému, který ho zaměstná ve své prádelní firmě. Koch obratem opouští Německo a přes Barcelonu a Basilej nakonec zakotví ve Feyenoordu Rotterdam, kterému v letech 1935-39 pomůže ke dvěma titulům nizozemského mistra.
Landauer je donucen vzdát se postu klubového prezidenta. Bayern podstoupí povinné „zglajchšaltování“ – tj. podřízení klubu nacistické ideologii, kde prezidenti méněcenných ras nemají místo. Na podzim 1938 mu jde regulérně o život. Po nacisty organizovaném protižidovském pogromu, tzv. Křišťálové noci, se dostává do hledáčku gestapa – je zatčen a převezen do nově zřízeného koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Zde je na něj uvalena tzv. ochranná vazba, což v praxi znamená systematické týrání, mučení a ponižování. Po měsíci se šťastně dostává na svobodu. Před další persekucí ho zachrání jeho frontová minulost. Díky kontaktům se mu podaří legálně vycestovat do Švýcarska, kde se usazuje v Ženevě. Neustále žije ve strachu, že bude vydán zpět do Německa. Povolení k pobytu si musí prodlužovat každé tři měsíce a nesmí vykonávat žádnou práci. Přežívá jen díky podpoře přátel a známých. V roce 1943 se mu dostane satisfakce. Bayern zavítá do Curychu k přátelskému utkání s výběrem Švýcarska. Gestapo bedlivě monitoruje situaci. Hráči mají výslovně zakázáno pokoušet se kontaktovat ve Švýcarsku žijící emigranty. Landauer se pokusí o soukromé setkání s týmem. Gestapo pokus zmaří v zárodku. Nemůže mu ale zakázat, sledovat utkání z tribuny. Po utkání se mužstvo shromáždí pod tribunou, na které je Landauer a vyprovodí bývalého předsedu potleskem ve stoje.
Konec války postaví Landauera před zásadní dilema – vycestovat do USA nebo se vrátit do válkou zničeného Mnichova? Nakonec zahodí výjezdní víza do koše a v roce 1947 se vrací do Mnichova, kde ho nikdo nečeká. Většina příbuzných zahynula ve vyhlazovacích táborech, nemá práci, byt a ve svých šedesáti tří letech ani perspektivu. Má ale jeden cíl – pozvednout milovaný Bayern z popela. Americká okupační správa zakáže veškeré nacistické organizace, za které považuje také sportovní kluby. Jen díky Landauerovi, jeho vlivu a důvěryhodnosti jako perzekuovaného Žida, se mu podaří získat pro Bayern a dokonce i konkurenční „1860“ herní licenci a nastartovat poválečnou obnovu klubu. Nakonec se jeho poslední éra v čele klubu smrskne na pouhé čtyři roky. V roce 1951 ho valná hromada klubu překvapivě již nezvolí. Zatrpkne a stáhne se do ústraní. Když v roce 1961 zemře, proběhne tato událost téměř bez povšimnutí. Německo chce zapomenout na hrůzy páchané ve jménu vyšší rasy. Na scénu nastupují nové idoly nezatížené minulostí jako Franz Beckenbauer. Odkaz Kurta Landauera, který stál s přestávkami v čele Bayernu téměř čtyřicet let, tak definitivně pohltí celospolečenská amnézie. Naštěstí ne navždy.