Nová sezóna Premier League je tu. Milióny fanoušků na celém světě již s předstihem zaklekli do startovních bloků, aby jim neunikla ani vteřina z ligy, která se pyšní samými NEJ – NEJ-bohatší, NEJ-kvalitnější, NEJ-spektakulárnější. Nemění se ale Premier League s každou další sezónou v pouhou blyštivou fasádu bez obsahu, v umně vysoustružený produkt s cílem dosáhnout co největšího zisku? Jde ještě vůbec o fotbal? Neschází tomu již dávno autenticita? Vítám všechny u dalšího blogu. Dnes o tom, že bez autenticity se neobejde ani nejslavnější liga světa.
Jak se vyrábí autenticita ve fotbale? Nejdříve se musí hra dostat široké veřejnosti pod kůži, stát se novým náboženstvím, téměř sektou s masovým záběrem. Velkou roli v tom hraje nevšední událost. Něco, co se dotkne velkého počtu lidí, ať se toho aktivně zúčastní, či nikoliv. Anglický fotbal představuje nevyčerpatelnou studnici podobných událostí napříč dekádami. Jen jednu z nich lze označit ale za tu iniciační, která vše odšpuntovala. Bezpochyby se tak dá vnímat legendární finále anglického poháru z roku 1923, které se odehrálo mezi Boltonem Wanderers a West Hamem United v právě dokončeném stadionu ve Wembley. Nápor fanoušků byl tak obrovský, že se začátek utkání musel posunout o 45 minut, protože jízdnímu oddílu policie chvíli trvalo vytlačit masu diváků ze hřiště za postranní čáry. Dodnes se vedou spory, o kolik byla tehdejší oficiální kapacita Wembley – 120.000 diváků – překročena. Některé odhady na základě fotografií hovoří dokonce o 200 či 300 tis. divácích. Hlavním hrdinou celého finále se nestal nikdo z hráčů obou týmů, nýbrž hřebec Billy s jehož pomocí policista George Scorey usměrňoval davy fanoušků. Na černobílých fotografiích to vypadá, že se jedná o bělouše, ve skutečnosti měl Billy šedou srst. A díky tomuto omylu se pro finále poháru z roku 1923 vžilo takřka indiánské pojmenování – Finále bílého koně (The White Horse Final). Jistě pěkná anekdota. Důležitější je dopad, které finále mělo na širokou veřejnou. Přihlížel mu sám král, obšírně o něm referovala média, fotografie natřískaných ochozů obletěly svět, nebylo před nimi úniku. V tom okamžiku se fotbal zrodil jako masová zábava – ne pouze jako něco na ukrácení volné chvíle, ale jako nová životní filozofie, která umožní i poslednímu nádeníkovi z londýnského East Endu prožít si svoji chvíli štěstí. Od té chvíle začal fotbal psát tisíce malých příběhů, které se slévaly do jednoho velkého s názvem „Anglický fotbal“. Promítala se do něj očekávání, strachy i euforie zástupů, které si ho na jednu stranu přivlastnily, aby mu na oplátku propůjčily potřebný punc autenticity. Vnímaly ho jako pevnou součást vlastního života a věrný odraz každodenního zápasu s realitou. Stal se JEJICH hrou, o kterou je žádná vyšší moc nemohla připravit.
Střih. Květen 2023, stadion ve Wembley. V nervy drásajícím penaltovém rozstřelu proměňuje Daniel Potts v šesté sérii pokutový kop, kterým posílá Luton Town po 31 letech do Premier League. Luton neboli „kloboučníci“ skončili v aktuálním ročníku druhé ligy třetí za jistými postupujícími z Burnley a Sheffieldu. V baráži pak dokázali na penalty přetlačit Coventry City a zajistit si nejvyšší postupový jackpot napříč světovými ligami – přepočteno na naše téměř 4,8 miliardy Kč! Jistě hojivá náplast na peripetie, kterými si klub v posledních letech prošel. Nejhůře současnému prezidentovi, Gary Sweetovi, bylo v roce 2008, když převzal vedení klubu, který kvůli hospodářským problémům potrestala liga odečtem třiceti bodů a tím ho odsoudila k pádu do páté ligy mezi amatéry. Gary Sweet, rodák z Lutonu, se odmítl smířit s realitou a neúnavně pracoval na návratu Lutonu na výsluní. Mnozí si klepali na čelo: proč zachraňovat klub ve městě, které pravidelně vyhrávalo všechny možné ankety o nejošklivější místo v Británii a o kterém koloval otřepaný vtip, že to jediné, co nesmíte v Lutonu propást, je vlak odjíždějící z města? Kromě letiště tady najdete ještě továrnu automobilky Vauxhall vyrábějící v licenci automobily Opel – jinak nic. Není tady kam jít, chybí tu kulturní vyžití a zábava. Centrum města působí na návštěvníky depresivně – jako z hororu. Naposledy dal před lety Luton o sobě vědět v celonárodních médiích jako o místě, kde se islámští teroristé připravovali na své útoky v londýnském metru. Přežít tady chce hroší kůži a ne každý se rád pochlubí, že odtud pochází. To se po postupu Lutonu mezi anglickou fotbalovou smetánku možná změní.
Pro spoustu obyvatel města to byl právě Luton Town a jeho autenticita, která jim pomáhala přežít. Z větší části za to klub vděčí svému svatostánku na Kenilwort Road, který se v nedávné anketě o nejhorší stadion Británie umístil na stříbrné pozici s komentářem, že se v něm návštěvník cítí, jako by navštívil vězení. Co ale na tom, že všude na vás vykukuje reznoucí konstrukce a toalety nemusíte hledat podle cedulek, ale stačí vám průměrně vyvinutý čich. Přesto se v době zápasu zaplní všech 10.356 míst a burácející stadion vtěsnaný mezi obytné bloky žene své miláčky neúnavně na zteč. Atmosféra je zde jedinečná – i když okolí působí jak z postapokalyptického thrilleru. Teprve zde většina příznivců „kloboučníků“ uzavírá alespoň na dvě hodiny mír se svým městem, až zde vidí, že z pouliční špíny, zápachu toalet, společenského marasmu a obecně „blbé nálady“ se může zrodit něco krásného, něco, co vám dovolí snít a vytrhne vás z bezútěšné reality. Fotbaloví puristé považují stadion na Kenilwort Road za jedno z posledních autentických fotbalových míst v Anglii. Stejně tak fanoušci jsou hrdí na svůj klub, který si úspěch tvrdě odpracoval – bez arabských šejků či amerických byznysmenů v pozadí.
Ale i na Kenilwort Road si jsou vědomi, že z romantické minulosti se žít nedá, proto dlouhodobě usilují o stavbu nového stadionu. Plánují ho v těsném propojení s fanoušky. Až samotní sezóna ukáže, jestli se i Luton Town přizpůsobí mainstreamu zvaném Premier League, nebo půjde dál svoji vlastní cestou. V současném světě nastaveném na dobře zobchodovatelném úspěchu, představuje trochu dinosaura, který se přežil. Na druhou stranu jsou to menší kluby jako Luton, které Premier League propůjčují právo nazývat se nadále fotbalovou. Neměla by na to zapomínat, protože bez autenticity ztratí přízeň fanoušků ještě dříve, než stačí říci Super League.